Vojenská nemocnice Olomouc se nachází v historickém objektu Klášterního Hradiska. Národní kulturní památka Klášterní Hradisko je – mimo městskou památkovou rezervaci Olomouc – nejvýznamnější kulturní památkou Olomoucka. Původní klášter, dal vybudovat k poctě svatého Štěpána v roce 1077 moravský kníže Ota I. Sličný s manželkou Eufemií. 3. února 1078 došlo v nově budovaném klášteře ke slavnostnímu vysvěcení konventního kostela sv. Štěpána a současně na Hradisko vstoupil řád benediktinů. Stejné datum má i Otova zakládací listina kláštera. Benediktinská mise na Hradisku skončila v roce 1150, kdy tento řád klášter opustil. V roce následujícím (1151) byl na Hradisko uveden v té době velmi dynamicky se rozvíjející řád premonstrátů. Papež Hadrián IV. potvrdil již v roce 1155 nové kanonii veškerá práva, a tím byly nastoleny příznivé podmínky jejího dalšího rozvoje. Již v roce 1161 však bylo Hradisko zpustošeno Soběslavovými vojsky (?). Obnovený klášter byl kolem roku 1174 obehnán vysokými zdmi. Ani to však nezabránilo jeho opětovnému zničení při vpádu tatarských vojsk na Moravu v roce 1241. Následná obnova kanonie trvala až do roku 1262. Během následujících téměř dvou století pokojného života se úspěšně rozvíjela, získala značný majetek a moc. Stala se uznávaným duchovním a kulturním centrem regionu.

Katastrofální dopad měly na Hradisko husitské války. První vpád husitů přišel v roce 1429. Podruhé, s mnohem ničivější intenzitou, zaútočila táborská vojska na klášter v červnu 1432. Klášter s výjimkou kostela sv. Štěpána byl vypálen a poté olomouckými měšťany rozbořen. Na následnou obnovu kanonie přispěl hradiským premonstrátům významným podílem Jiří z Poděbrad. Za poskytnutou pomoc mu v následujícím období kanonie zachovala neochvějnou věrnost za války s Matyášem Korvínem. Královská vojenská posádka, která klášter dlouho a úspěšně hájila proti Matyášovým spojencům, jej nakonec musela 10. října 1468 vydat obléhatelům. Se souhlasem papeže byly klášterní objekty o několik měsíců později znovu rozbořeny. Znovuobnovený klášter byl osídlen v roce 1498. Postupně získával zpět i své ztracené statky a další nemovitosti. K výraznému, byť krátkému rozmachu kanonie došlo, když v jejím čele stál opat Jiří Pavorin z Pavorinu v letech 1594–1608. Do poklidného života kanonie opět nepříznivě zasáhly události stavovského povstání. V červnu roku 1619 obsadila Hradisko stavovská vojska a způsobila značné škody. Po porážce povstání se klášteru nevedlo příliš dobře. Společenské dění v Evropě i u nás negativně ovlivňovala probíhající válka (třicetiletá). V roce 1642 obsadila Olomouc, prakticky bez výstřelu, švédská vojska generála Thorstensona. Klášter Hradisko padl za oběť jejich řádění a byl spolu s olomouckými předměstími rozbořen. Jako válečná kořist byly z vydrancované klášterní knihovny do Švédska vyvezeny nejcennější knihy. Členové kanonie byli rozptýleni v okolních klášterech. Obnova kanonie započala záhy po odchodu Švédů z Olomouce. V roce 1653 se na Hradisku opět rozbíhal klášterní život. Již v průběhu obnovy kláštera bylo uvažováno o stavbě zcela nového objektu. Po průtazích způsobených spory s městem Olomouc byla stavba zahájena v květnu 1659 položením základního kamene ke stavbě konventního kostela. Po jeho dokončení v roce 1661 následovala stavba východního křídla a dalších objektů. Dokončené stavby však nesplňovaly představy stavitelů o budoucí podobě kláštera. Proto bylo vypracování plánů novostavby svěřeno významnému vídeňskému architektu Giacommovi Pietrovi Tencallovi. Se stavbou podle nových plánů započal opat Norbert Želecký z Počenic v roce 1686. Stávající, již dokončené konventní objekty s výjimkou kostela, byly v průběhu realizace stavby postupně strženy a nahrazeny novými. Výstavba celého klášterního komplexu byla rozložena do několika etap a skončila v roce 1738. Před výstavbou prelatury (jižní trakt) byly Tencallovy plány této části objektu přepracovány patrně dalším vídeňským architektem Domenicem Martinellim, který v této době na Hradisku krátce pobýval. Prelatura byla postavena v letech 1726–1736.

Celé období budování barokního kláštera a dobu následující až do jeho zrušení v roce 1784 lze označit jako dobu největšího rozkvětu premonstrátské kanonie na Hradisku. Přítomnost a tvorba řady vynikajících tuzemských a zahraničních umělců, pracujících v průběhu výstavby a krátce i po jejím ukončení na umělecké výzdobě interiérů a exteriérů kanonie, povýšila Hradisko po dobu téměř padesáti let na významné kulturně umělecké centrum Moravy. Velmi dynamicky se rozvíjel duchovní a ekonomický potenciál kláštera. Tento příznivý vývoj byl náhle ukončen v roce 1784, kdy byla hradiská kanonie na základě dekretu císaře Josefa II. zrušena. Rozsáhlý majetek kláštera byl rozprodán a nádherný barokní areál přeměněn roku 1785 na generální moravský seminář, v jehož čele působil v letech 1787–1790 vynikající učenec Josef Dobrovský. Po zrušení semináře v roce 1790 připadly objekty bývalého kláštera armádě. Ta zde nejprve zřídila pevnostní skladiště, v roce 1800 zajatecký tábor francouzských vojáků a od ledna 1802 vojenskou nemocnici. Změny uživatelů přinesly řadu stavebních zásahů a změn. Došlo ke zrušení konventního kostela a vnitřních kaplí, s výjimkou kaple sv. Štěpána přiléhající zevně k východnímu křídlu objektu. Kaple byla přeměněna na kostel a zůstala v církevní správě. Snížila se intenzita údržby, což se projevilo na stavu venkovních omítek a střech. Dlouho odkládaná oprava vnějšího pláště objektu byla realizována v letech 1989–1998. Restaurování umělecky cenné výzdoby interiérů však probíhalo již od druhé poloviny padesátých let a s přestávkami pokračuje dosud. V roce 1995 vyhlásila vláda České republiky Klášterní Hradisko Národní kulturní památkou. Nádherný barokní komplex je nyní ve vyhrazené dny přístupný veřejnosti . Jeho prohlídka nabízí příjemný kulturní zážitek.