12. února 2016 zemřel ve Vojenské nemocnici Olomouc válečný veterán, plk. v.v. Antonín Mizera, klient našeho střediska komplexní péče o veterány, člen partyzánské brigády Jana Žižky a účastník Slovenského národního povstání.
Pan Mizera se narodil v Radnicích u Rokycan, kde prožil dětství a mládí s rodiči a sestrou. Jeho otec pracoval jako zedník a matka byla v domácnosti. On se vyučil jako kovosoustružník ve Škodových závodech v Plzni. Během války byl nasazen na práci na Slovensko, odkud utekl a přidal se k partyzánské brigádě Jana Žižky, se kterou se zúčastnil bojů v SNP.
Po válce nastoupil ke SNB, kde působil v mnoha funkcích až do roku 1971. V mezidobí se roku 1949 oženil se svou první ženou Martou, s níž měl 2 děti. Syna Lumíra a dceru Hanu. Manželství bylo roku 1961 rozvedeno. Se svou druhou ženou Boženou prožil od roku 1964 50 let společného života. Manželství však už bylo bezdětné. V roce 1971 byl odejit od SNB po vyjádření nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy roku 1968. Odchází tedy a zároveň mění své působiště. Práci nachází v OKD na dole Odra. Ve svých 55 letech končí se zaměstnáním a dostává se mu starobního důchodu. Stále však se zapojuje do společenského a politického dění v různých organizacích a spolcích. Svůj život tak spojil natrvalo s Ostravskem. Po roce 1989 byl rehabilitován.
Svůj příběh z války nám vypráví on sám, sepsal ho již před lety, kdy dělal besedy ve školách:
„V roce 1937 jsem nastoupil do učebního poměru ve Škodových závodech v Plzni, kam jsem denně dojížděl vlakem. Při dojíždění a na pracovišti jsem se seznámil krom jiných i s Jaromírem Volfem ze Sedlecka. Ve tříletém učebním oboru jsme navštěvovali společně i odbornou pokračovací školu v Plzni na Borech „TIVOLI“. V té době se pracovala naplno ve zbrojním průmyslu a rovněž i my učňové jsme chápali, jaké nebezpečí hrozí naší Československé republice. Ještě jsme se nevyučili a republika byla rozdělena - odtržením Sudet a Slovenska. Potom nastal úplný zábor a vznikl Protektorát. V měsíci srpnu 1940 jsme se vyučili a netrvalo dlouho, kdy jsme i my počali pociťovat německý fašismus.
Nejprve se šeptalo a za několik týdnů se uskutečnil nábor vyučených ročníků 1922 a 23 do Říše na práce respektive na Slovensko do Dubnice nad Váhom, kde byl pobočný závod. Skutečně k 30. prosinci 1940 byl připraven transport asi 500 lidí a 31. prosince jsme odjeli vlakem z Plzně na Slovensko do Trenčanské Teplé, odkud nás autobusy zavezly do Dubnice nad Váhom, kde pro nás již byly známé dřevěné baráky, říkalo se tomu „kolonka“.
Dne 2. ledna 1941 po fotografování a vydání průkazky pro vstup do závodu nás provedli po jednotlivých pracovištích a příští den jsme již pracovali. Já, Jaromír Volf, Karel Topič a František Procházka jsme byli zařazeni do haly M – III. Jiní byli zařazeni podle profesí do nářaďovny, kovárny, opravárenských provozů apod. Já jsem pracoval na směny s Karlem Topičem na soustruhu a ob jeden stroj pracoval Jaromír Volf. Pracovalo se na dvě směny, později v roce 1943 na třísměnný provoz.
V roce 1941 a 42 jsme poznali, co je to Samostatný Slovenský štát, klerofašismus a Hlinkovci. Náš pohyb v té době byl omezen a museli jsme jako Češi chodit ve skupinkách, a ještě se to neobešlo bez různých konfliktů a šikanování.
V době, kdy slovenští vojáci museli na frontu, teprve část Slováků pochopila, co mohou od německého fašismu očekávat. Postup Sovětské armády a porážka Němců u Stalingradu značně ovlivnila situaci a hodně se změnilo v náš prospěch tím, že část Slováků byla vůči nám přívětivější, sdílnější. Mohli jsme se i volněji pohybovat a Jaromír Volf se domluvil s jistým zaměstnancem Arnoštem Fárkem z Trenčianských Teplic, který měl volnou světnici v rodinné vilce, kam vzal Jaromíra do podnájmu a asi o měsíc později jsem se k němu přestěhoval i já. Dojížděli jsme společně do zaměstnání a volné chvíle jsme trávili v lázeňském městečku.
Přestože jsem bydlel s Jaromírem, vídali jsme se málo nebo jen na chvilku, neboť jsme mívali i rozdílné směny. Jinak jsme pracovní volno trávili společně. Sledovali jsme bedlivě vývoj politické situace a pozorovali jsme aktivizaci části Slováků, kteří nesouhlasili se stávající situací.
V době příprav SNP se nás 5 kolegů dohodlo a 27. 8. 1944 jsme odjeli tajně z Trenčianských Teplic do Povážské Bystrice, odkud jsme šli směrem na Fačkov a Kunerad, odkud byly signály, že jsou tam ruští parašutisté. Celý postup byl zachován v tajnosti a z konspiračních důvodů se jinak jednat nemohlo. V případě prozrazení nebo chycení by bývala v této době nejméně věznice Ilava, o čemž jsme měli již zkušenosti.
Kolegové Bohuslav Jílek, Karel Topič, Josef Mužný, Vl. Novotný a já jsme dorazili k Fačkovu okr. Žilina, kde nás zastihla rozvědka part. výsadku Jegorova, která již v místě několik dní působila. Téže noci však byl ve Sklabině nedaleko odtud vypuštěn výsadek s velitelem kpt. Pollou, Klokovem, Rezutok, sov. lékařem a radisty. Dále ještě mezi šesti Slováky byl Čech jménem Václav, což bylo jeho krycí jméno. Po příchodu kpt. Polly k Jegorovovi si nás vyžádal, a taky jsme byli mezi prvními partyzány kpt. Polly - Brig. Jana Žižky na Slovensku. Jaromír Volf s námi však nebyl.
Když desant (výsadek) kpt.Polly začal plnit svoje úkoly podle Hlavního partyzánského štábu z Kyjeva, postupoval směrem na Čičmany, Valaskou Belou a Bojnice. To již bylo v době, kdy vypuklo Slovenské národní povstání a žilinská vojenská posádka opouštěla kasárny a přesouvala se k Bánské Bystrici, neboť na Slovensko vtrhla ze všech stran německá vojska.
Právě na tomto pochodu, po vypuknutí SNP, jsem spatřil Jaromíra Volfa naposledy. Při této příležitosti jej viděl i Karel Topič a jiní. Mluvili jsme s ním, řekli jsme mu, že jsme u brig. Jana Žižky a postupovali jsme dolinou z Valaské Belé k Vestenicím asi 5 km společně. My jsme byli oblečení na půl v civilu s puškami, kdežto Volf, byl ustrojen ve vojenské uniformě Slovenské armády s přilbou a menším batohem a pochodoval mezi vojáky podle houfnic, které byly taženy koňským spřežením. Hovořili jsme všichni mezi sebou, on říkal, že jde ze Žiliny a odešel den po našem zmizení. Když jsme mu říkali, aby přešel k naší brigádě, odvětil, že už je s jiným útvarem a není nám známo, zda tam měl někoho z dalších svých známých.
Brigáda J. Žižky působila později v trojúhelníku od Žiliny po Trenčín až k Topolčanům. Vojáci Slovenské armády ze Žiliny směřovali pravděpodobně k B. Bystrici. Jak jsme pozorovali cestou, vojáci byli dobře vyzbrojeni, organizováni a zásobeni. Jak jsem již uvedl, asi po 5 km chůze jsme odbočili do hor a vojenská jednotka, ve které pochodoval i J. Volf postupovala údolím dál. Po kratším bojovém rozloučení s pozdravem „MOR HO“ jsme se rozešli.
Po mnohých bojích, strádáních a útrapách jsme v zimě brouzdali po pás ve sněhu po slovenských horách. V polovině měsíce března 1945, kdy se naše brigáda podle příkazu Hlavního part. štábu chystala navázat spojení s blížící se frontou u Gaderské doliny, byl jsem ještě s 20 Čechy a Slováky a 20 Uzbeky vybrán do grupy se speciálním posláním na Severní Moravu. Velitelem skupiny byl vybrán Bohuslav Jílek a zástupcem Voloďa Mistrenko. Obdrželi jsme lepší výstroj i výzbroj a postupovali jsme do týlu nepřítele. Úkol zněl, jak jsme se později dozvěděli, zlikvidovat u Fulneku nepřátelskou minérskou školu. Z toho důvodu bylo asi 10 Uzbeků vyzbrojeno německými pancerfausty. Přešli jsme přes řeku Váh, na Kralovany, kolem Vrátné doliny na Oravský Podzámok. Dostali jsme se na slovenskou stranu Beskyd, osady Oščadnice, Svrčinovec, Turzovka, Makov, ale v uvedené oblasti bylo již v dubnu 1945 tak silné soustředění německých, maďarských i rumunských vojsk, že se nedalo překročit Slovenské hranice.
Na Moravu jsme se již nedostali a 1. května jsme prokličkovali u Jablůnkova na Polské území, skončili jsme ve městě Rybník – Bielsko, kde se již nacházela naše ČSL armáda, s armádním gen. Svobodou. Po krátkých formalitách jsme byli odvezeni československými vozidly do Košic, kde se nacházel štáb brigády J. Žižky a také naše československá vláda. V Košicích se ještě dělal výběr Čechů, kteří měli být vybráni na pomoc Pražskému povstání.
Spád válečných událostí byl tak rychlý, že jsme se v Košicích ani neohřáli, jak se lidově říká, a za čtyři dny, 9. května, byl konec nejkrutější války, co dějiny pamatují. Bylo osvobození a prvním vlakem z Košic do Prahy, přes Maďarsko a Bratislavu jela naše vláda do Prahy se svým doprovodem a druhým vlakem jsme cestovali my. V Bratislavě jsme byli několik dnů ubytováni a pak jsme se vraceli do svých bydlišť. My Češi, co jsme pracovali ve Škodových závodech jsme odjeli do Dubnice a já pak do Trenčianských Teplic.
Jaromíra Volfa jsem se již nedočkal, doufal jsem, že se ještě ozve, nebyl sám, bylo více takto postižených, ale pokud jsme se znali, jeden o druhém jsme věděli.
Před několika roky, při jedné návštěvě v Radnicích, jsem navštívil p. Milfaita, dělal v té době předsedu ČSPB pobočky v Radnicích, předal jsem mu nějaký svůj materiál, což chtěl pro „podbrdské“ muzeum, které v Radnicích doplňuje bývalý ředitel školy Václav Vainer. Nevím, jak s tím p. Milfait naložil, ale současně jsem mu předal pohlednicovou podobenku J. Volfa a sdělil vše potřebné s tím, aby zařídil další. Podobenky jsme si vyměnili s J. Volfem ještě dříve v T. Teplicích.
Rokycansku a Radnicím obzvlášť, zůstávám doposud hodně dlužen, neboť je to moje rodiště a vždy se člověk rád vrací. Nyní se nacházím na odpočinku a myslím, že budu mít více času vyřídit i záležitosti související s odbojovou činností.
Události jsem vylíčil podle skutečnosti a mohu, jako další účastníky uvést: p. Patejdl Jaroslav, Rájek Zdeněk, SCHIMPF Miloš Novotný, Štanbach Václav, Pták Antonín, všichni ze západočeského kraje.“
Paměti datovány roku 1996.
Autor: Bc. Martina Nimrichterová
Fotogalerie zde
