Viktor Ráža se narodil 13. července 1925 v Ulbárově na Volyni do selské rodiny volyňských Čechů. Oblast západní Volyně tehdy patřila Polsku, ale Viktor Ráža navštěvoval českou matiční školu. Život v národnostně smíšené oblasti a následující události zajistily, že Viktor Ráža mimo mateřské češtiny ovládal polštinu, ukrajinštinu a ruštinu, rozuměl i maďarsky. Dokončení základní školní docházky bylo znemožněno 1. září 1939 vypuknutím 2. světové války, kdy bylo Polsko napadeno nacistickým Německem. Bránícímu se Polsku byla zasažena zákeřná rána 17. září 1939, kdy do východní části země vstoupila sovětská vojska a rychle obsadila východní Polsko, a to včetně západní Volyně. Tato historická událost měla neblahý vliv i na osud volyňských Čechů včetně rodiny Rážovy. Nová sovětská moc na obsazeném území zavedla stejné pořádky jako v Sovětském svazu a začala s plánováním kolektivizace. Soukromé hospodaření bylo zrušeno, úspěšní hospodáři včetně selské rodiny Rážových byli prohlášeni za kulaky a měli být deportováni na Sibiř.
Tento záměr paradoxně překazil až útok Německa na Sovětský svaz 22. června 1941 a následná německá okupace Volyně. Viktor Ráža na to sám vzpomínal: ,,Je mi hanba to říct, ale kdyby Němci nenapadli Sovětský svaz, tak bychom byli během pěti dnů posláni na Sibiř!". Volyňští Češi však věděli, že německá okupace je jen další zlo. Svým cítěním nikdy nepřestali být Čechy, živě se zajímali o dění v okupované zemi předků a souzněli s českým odbojem. Již v červenci 1941 založili odbojovou skupinu Blaník, jejímž základním cílem byla příprava volyňských Čechů na budoucí vstup do československého vojska a boj proti německým okupantům. Shromažďovali zbraně, vydávali ilegální zpravodaj. Také se však museli umět bránit proti místním bojůvkám ukrajinských nacionalistů - banderovců, kteří bojovali proti Rusům, ale také Polákům a Židům a občas i Němcům a v českých domácnostech pravidelně plenili. V odbojové skupině Blaník byl zapojen i Viktor Ráža.
V polovině roku 1943 byl německými okupanty vypálen Český Malín, česká volyňská obec, jejichž 400 obyvatel včetně žen a dětí bylo upáleno ve stodolách za domnělou pomoc právě ukrajinským banderovcům. Brutální zločin byl dalším motivem pro volyňský protiněmecký odpor.
Na jaře 1944 po osvobození Volyně prováděla 1. čs. samostatná brigáda pod velením generála Ludvíka Svobody nábor do svých řad právě mezi volyňskými Čechy. Přihlásilo se ke 12 000 Čechů, často celé rodiny včetně žen. Díky tomu se mohla brigáda rozšířit na 1. čs. armádní sbor v SSSR. Volyňští Češi přinesli velkou oběť, vítězná cesta do Prahy stála život téměř každého třetího z nich.
Do československého vojska vstoupil společně s otcem i osmnáctiletý Viktor Ráža. Prodělal výcvik samopalníka, pro znalost češtiny písmem i slovem se s ním počítalo do paradesantní brigády. Ta však byla rychle doplněna přeběhlými slovenskými vojáky, a tak byl Viktor Ráža zařazen do zbrojířských dílen dělostřelectva v týlu fronty. Zodpovídal za opravy zbraní a řádné vedení evidence. Také však ovládal lazebnické umění. V roce 2019 v Kroměříži u hrobu generála a prezidenta Ludvíka Svobody zavzpomínal: ,,Jednou v Karpatech do našich dílen zavítal generál Svoboda. Zajímal se, jestli máme co jíst, zda máme čisté prádlo. Pak se zeptal, kdo nás stříhá. Ukázali na mě. >Tak mě ostříhej<, řekl mi pan generál. Zrovna s sebou neměl svého holiče, to byl nějaký Schwarz. Tak jsem ho ostříhal, představ si - budoucího prezidenta...".
Později si Viktor Ráža prosadil výcvik na řidiče. Zodpovídal za přesuny techniky a pohonných hmot. Při této činnosti řídil nejlepší vojenské automobily té doby, dopustit nedal na americké studebakery. V jednom z rozhovorů uvedl: ,,Nebýt studebakerů, jsme ještě dneska na druhé straně Karpat." Sám pak dostal na starost gazík a napsal na něj ,,věštecky" Směr Praha - a skutečně jej do Prahy v květnu 1945 přivezl. Mezitím však sdílel strastiplný osud jednotky při obtížném postupu Slovenskem a Moravou.
Po osvobození byl odvelen do Žatce, kde sepisoval majetek usedlostí v pohraničí. Demobilizovat směl až poté, kdy jako volyňský Čech dostal přiznánu zemědělskou usedlost v Babicích u Šternberka, druhá byla připsána otci. Zbylí členové rodiny Rážových byli repatriováni až po průtazích v roce 1947.
Kolektivizace je dostihla i v nové vlasti. Život v paradoxech pokračoval. Jako schopný hospodář se však Viktor Ráža prosadil na místo předsedy místního jednotného zemědělského družstva a později i v obecní samosprávě.
Poslední léta života trávil Viktor Ráža v péči Centra komplexní péče o veterány při Vojenské nemocnici Olomouc. Nositel řady československých a sovětských vyznamenání a ocenění, náruživý kuřák (říkal, že kouří, aby si zkrátil život) a ctitel žen, muž jadrné mluvy, ale dobrého srdce, podplukovník ve výslužbě Viktor Ráža, zemřel v pátek 28. ledna 2022 ve Vojenské nemocnici Olomouc. Bylo mu nedožitých 97 let. Pro naši nemocnici bylo ctí o něj pečovat.
Čest jeho památce.
z médií:
