Vojenská nemocnice Olomouc se nachází v historickém objektu Klášterního Hradiska. Národní kulturní památka Klášterní Hradisko je – mimo městskou památkovou rezervaci Olomouc – nejvýznamnější kulturní památkou Olomoucka. Původní klášter, dal vybudovat k poctě svatého Štěpána v roce 1077 moravský kníže Ota I. Sličný s manželkou Eufemií. 3. února 1078 došlo v nově budovaném klášteře ke slavnostnímu vysvěcení konventního kostela sv. Štěpána a současně na Hradisko vstoupil řád benediktinů. Stejné datum má i Otova zakládací listina kláštera. Benediktinská mise na Hradisku skončila v roce 1150, kdy tento řád klášter opustil. V roce následujícím (1151) byl na Hradisko uveden v té době velmi dynamicky se rozvíjející řád premonstrátů. Papež Hadrián IV. potvrdil již v roce 1155 nové kanonii veškerá práva, a tím byly nastoleny příznivé podmínky jejího dalšího rozvoje. Již v roce 1161 však bylo Hradisko zpustošeno Soběslavovými vojsky (?). Obnovený klášter byl kolem roku 1174 obehnán vysokými zdmi. Ani to však nezabránilo jeho opětovnému zničení při vpádu tatarských vojsk na Moravu v roce 1241. Následná obnova kanonie trvala až do roku 1262. Během následujících téměř dvou století pokojného života se úspěšně rozvíjela, získala značný majetek a moc. Stala se uznávaným duchovním a kulturním centrem regionu.

Katastrofální dopad měly na Hradisko husitské války. První vpád husitů přišel v roce 1429. Podruhé, s mnohem ničivější intenzitou, zaútočila táborská vojska na klášter v červnu 1432. Klášter s výjimkou kostela sv. Štěpána byl vypálen a poté olomouckými měšťany rozbořen. Na následnou obnovu kanonie přispěl hradiským premonstrátům významným podílem Jiří z Poděbrad. Za poskytnutou pomoc mu v následujícím období kanonie zachovala neochvějnou věrnost za války s Matyášem Korvínem. Královská vojenská posádka, která klášter dlouho a úspěšně hájila proti Matyášovým spojencům, jej nakonec musela 10. října 1468 vydat obléhatelům. Se souhlasem papeže byly klášterní objekty o několik měsíců později znovu rozbořeny. Znovuobnovený klášter byl osídlen v roce 1498. Postupně získával zpět i své ztracené statky a další nemovitosti. K výraznému, byť krátkému rozmachu kanonie došlo, když v jejím čele stál opat Jiří Pavorin z Pavorinu v letech 1594–1608. Do poklidného života kanonie opět nepříznivě zasáhly události stavovského povstání. V červnu roku 1619 obsadila Hradisko stavovská vojska a způsobila značné škody. Po porážce povstání se klášteru nevedlo příliš dobře. Společenské dění v Evropě i u nás negativně ovlivňovala probíhající válka (třicetiletá). V roce 1642 obsadila Olomouc, prakticky bez výstřelu, švédská vojska generála Thorstensona. Klášter Hradisko padl za oběť jejich řádění a byl spolu s olomouckými předměstími rozbořen. Jako válečná kořist byly z vydrancované klášterní knihovny do Švédska vyvezeny nejcennější knihy. Členové kanonie byli rozptýleni v okolních klášterech. Obnova kanonie započala záhy po odchodu Švédů z Olomouce. V roce 1653 se na Hradisku opět rozbíhal klášterní život. Již v průběhu obnovy kláštera bylo uvažováno o stavbě zcela nového objektu. Po průtazích způsobených spory s městem Olomouc byla stavba zahájena v květnu 1659 položením základního kamene ke stavbě konventního kostela. Po jeho dokončení v roce 1661 následovala stavba východního křídla a dalších objektů. Dokončené stavby však nesplňovaly představy stavitelů o budoucí podobě kláštera. Proto bylo vypracování plánů novostavby svěřeno významnému vídeňskému architektu Giacommovi Pietrovi Tencallovi. Se stavbou podle nových plánů započal opat Norbert Želecký z Počenic v roce 1686. Stávající, již dokončené konventní objekty s výjimkou kostela, byly v průběhu realizace stavby postupně strženy a nahrazeny novými. Výstavba celého klášterního komplexu byla rozložena do několika etap a skončila v roce 1738. Před výstavbou prelatury (jižní trakt) byly Tencallovy plány této části objektu přepracovány patrně dalším vídeňským architektem Domenicem Martinellim, který v této době na Hradisku krátce pobýval. Prelatura byla postavena v letech 1726–1736.

Celé období budování barokního kláštera a dobu následující až do jeho zrušení v roce 1784 lze označit jako dobu největšího rozkvětu premonstrátské kanonie na Hradisku. Přítomnost a tvorba řady vynikajících tuzemských a zahraničních umělců, pracujících v průběhu výstavby a krátce i po jejím ukončení na umělecké výzdobě interiérů a exteriérů kanonie, povýšila Hradisko po dobu téměř padesáti let na významné kulturně umělecké centrum Moravy. Velmi dynamicky se rozvíjel duchovní a ekonomický potenciál kláštera. Tento příznivý vývoj byl náhle ukončen v roce 1784, kdy byla hradiská kanonie na základě dekretu císaře Josefa II. zrušena. Rozsáhlý majetek kláštera byl rozprodán a nádherný barokní areál přeměněn roku 1785 na generální moravský seminář, v jehož čele působil v letech 1787–1790 vynikající učenec Josef Dobrovský. Po zrušení semináře v roce 1790 připadly objekty bývalého kláštera armádě. Ta zde nejprve zřídila pevnostní skladiště, v roce 1800 zajatecký tábor francouzských vojáků a od ledna 1802 vojenskou nemocnici. Změny uživatelů přinesly řadu stavebních zásahů a změn. Došlo ke zrušení konventního kostela a vnitřních kaplí, s výjimkou kaple sv. Štěpána přiléhající zevně k východnímu křídlu objektu. Kaple byla přeměněna na kostel a zůstala v církevní správě. Snížila se intenzita údržby, což se projevilo na stavu venkovních omítek a střech. Dlouho odkládaná oprava vnějšího pláště objektu byla realizována v letech 1989–1998. Restaurování umělecky cenné výzdoby interiérů však probíhalo již od druhé poloviny padesátých let a s přestávkami pokračuje dosud. V roce 1995 vyhlásila vláda České republiky Klášterní Hradisko Národní kulturní památkou. Nádherný barokní komplex je nyní ve vyhrazené dny přístupný veřejnosti . Jeho prohlídka nabízí příjemný kulturní zážitek.

Vznik u nás nejstarší vojenské nemocnice je spjat s intenzivním budováním a posilováním pevnosti Olomouc po porážce rakouských vojsk Prusy a ztráty Slezska v roce 1742. Pro potřeby armády byla v květnu roku 1748 uvolněna část městského špitálu sv. Ducha na Předhradí (dnes Muzeum umění). Do samostatné budovy se "vojenská nemocnice" přestěhovala v roce 1785, po adaptaci rozsáhlého objektu bývalého jezuitského konviktu (Univerzitní ul.). V lednu roku 1802 se nemocnice – již natrvalo – přemístila do nádherného rozlehlého barokního areálu, bývalé premonstrátské kanonie na Klášterní Hradisko. Hned následující roky nemocnici důkladně prověřily, neboť napoleonské války přinesly utrpení tisícům raněných a nemocných, z nichž značná část prošla olomouckou vojenskou nemocnicí, nebo některou z jejich filiálek v okolí. V důsledku umístění objektu Klášterního Hradiska vně olomoucké pevnosti byla pro případ obležení postavena ve městě v letech 1840–1846 záložní Špitálská (Hanácká) kasárna. Další posilou kapacit vojenského zdravotnictví v Olomouci bylo postavení infekčního pavilonu roku 1905 na Hradisku a v roce 1910 vybudování Zeměbranecké nemocnice (Pasteurova ulice, dnes objekt chirurgie vojenské nemocnice), která byla v roce 1920 sloučena s hradiskou vojenskou nemocnicí.

Obrovskou zátěž prodělala nemocnice v průběhu I. světové války. Během ní a krátce po válce bylo zde a v dalších jejích třiceti filiálkách ošetřeno téměř tři čtvrtě milionu nemocných a raněných. Dramaticky prožila nemocnice vyhlášení samostatné československé republiky. Personál se rozdělil na dva tábory. Německá část chtěla zničit nemocniční zařízení, čemuž česká strana úspěšně zabránila. Již 6. listopadu se funkce ujal nový velitel, vrchní štábní lékař I. třídy MUDr. Josef Blažek, a v nemocnici se začalo úřadovat česky. Tragické události roku 1939 postihly nemocnici velmi tvrdě. Nejprve byla německými okupačními vojsky zabrána budova na Pasteurově ulici. Postupně pak byla obsazována i hlavní budova na Hradisku. Čeští lékaři a ošetřovatelský personál byli vykázáni do infekčního pavilonu. Jejich práce byla omezována nedostatkem léčiv a materiálu tak, až zcela ustala. Dne 15. září "Sborová nemocnice 7" zanikla. Její objekty sloužily po celou dobu II. světové války jako polní nemocnice německé armády. Řada lékařů důstojníků byla za aktivní odbojovou činnost zatčena a odsouzena k mnohaletým trestům vězení. Plk. zdrav. MUDr. Emil Zukerkander a kpt. zdrav. MUDr. Arnošt Hirsch byli i s rodinami deportováni do koncentračních táborů. Vrátil se pouze Dr. Hirsch. Po osvobození Olomouce byla neprodleně zahájena oprava značně zdevastovaných objektů a provoz nemocnice byl zahájen 1. srpna 1945. Prvním poválečným velitelem se stal pplk. zdrav. MUDr. František Svoboda. Organizačně byla olomoucká vojenská nemocnice ve strukturách armády začleněna nejprve jako polní vojenská nemocnice, od roku 1850 jako Posádková nemocnice. V československé armádě byla zařazena od roku 1923 jako Divizní nemocnice 7. Od 1. ledna 1937 byla Sborovou nemocnicí 7. V lednu 1937 byla přejmenována opět na Divizní nemocnici 7. V květnu 1945 pak byla v armádní struktuře vedena opět jako Divizní nemocnice 7. V roce 1950 se již užíval název Vojenská nemocnice Olomouc. K významné změně došlo od 1. 7. 1994, kdy se z rozpočtové organizace stala příspěvkovou organizací armády České republiky. Až do roku 1870 byl velitelem nemocnice vždy důstojník zbraní. Lékař byl velitelem jmenován až v roce 1874. K významným mezníkům v historii nemocnice patří i instalace rentgenového přístroje v roce 1905, jednoho z prvních v českých zemích a armádě.

Nemocnici však nedělají jen budovy a přístroje, ale především lidé. Do análů olomoucké vojenské nemocnice se svým zdejším působením zapsaly takové osobnosti, jako plk. MUDr. et PhDr. Gustav Gellner, vynikající lékař, publicista a historik lékařství, autor známé a vysoce ceněné publikace "Nemoc Ladislava Pohrobka". Pracoval zde rovněž prof. MUDr. Milan Slavětinský, známý publicista a dramatik. Vynikajícím lékařem a literátem byl Jaroslav Durych, jehož historická trilogie Bloudění vznikla v době jeho působení v Olomouci v letech 1923–1929. Velitelem nemocnice v letech 1953–1966 byl plk. MUDr. Vladimír Hájek, přímý účastník frontových bojů II. světové války. Plk. MUDr. Josefu Švábovi, řediteli nemocnice v letech 1991–1997, patří význačný podíl na provedení opravy historického objektu ústavu. V povědomí veřejnosti si nemocnice získala vysoký kredit kvalitní péčí o pacienty, odborností lékařů a špičkovým přístrojovým vybavením. Nemocnice poskytuje své služby stejnou měrou vojenským i civilním pacientům. Vojenská nemocnice Olomouc – Klášterní Hradisko je skvělým příkladem humanitárního využití významné kulturní památky v každodenním životě.

je prokazatelně nejstarší vojenskou nemocnicí na území bývalé Československé republiky – založena v Olomouci v roce 1748, do prostor Klášterního Hradiska přesunuta 1802. Je příspěvkovou organizací Ministerstva obrany ČR s nadregionální působností. Poskytuje služby pacientům všech zdravotních pojišťoven bez závislosti na vztahu k Armádě České republiky.

 Převážná část nemocnice je umístěna v objektech Klášterního Hradiska (fotogalerie zde), menší část zahrnující oddělení chirurgie a ARO se nachází v odloučené budově na Pasteurově ulici (zde). V roce 2008 byly dokončeny a otevřeny zdravotní provozy léčebny dlouhodobě nemocných a střediska péče o válečné veterány (fotogalerie zde), oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče (fotogalerie zde) a střediska sekundární prevence a léčby závislostí (fotogalerie zde) v citlivě adaptovaných prostorách bývalého klášterního hospodářského dvora. Vojenská nemocnice má v současné době 265 lůžek,která jsou umístěna na interním, chirurgickém, anesteziologicko-resuscitačním, neurologickém, ušním-nosním-krčním, očním, kožním a psychiatrickém oddělení, dále na léčebně dlouhodobě nemocných, oddělení chronické resuscitační a intenzivní péče a středisku pro sekundární prevenci a léčbu závislostí. Současně nemocnice z pověření Olomouckého kraje provozuje Protialkoholní záchytnou stanici

Nemocnice disponuje těmito ambulantními odděleními: chirurgická ambulance, ortopedická ambulance, cévní ambulance, urologická ambulance, ambulance plastické chirurgie, proktologická ambulance, interní ambulance, ambulance funkční diagnostiky, diabetologická ambulance, kardiologická ambulance, ambulance endoskopie a gastro, anesteziologická resuscitační ambulance, neurologická ambulance, ušní, nosní, krční ambulance, oční ambulance, kožní ambulance, stomatologická ambulance, radiodiagnostická ambulance, ambulance klinických laboratoří, fyziatrická a léčebně rehabilitační ambulance, psychologická ambulance, psychiatrická ambulance, ambulance nemocí z povolání, ambulance praktického lékaře (primární péče), gynekologická ambulance (odkaz na oddělení zde). Lůžková oddělení zajišťují v plném rozsahu diagnostickou a léčebnou činnost ve svých oborech. Disponují tomu odpovídající zdravotní technikou i   vysoce erudovaným zdravotnickým personálem. V nemocnici je k 1. 3. 2015 zaměstnáno 493 pracovníků, z toho 76 lékařů -  15 vojenských,  186 zdravotních sester. Na  odděleních preferovaných pro mise (ARO, chirurgie, interna) jsou zařazeni příslušníci 6. a 7. polní nemocnice, a to jak lékaři, tak zdravotníci a zdravotní sestry (fotogalerie z mise zde).

Od roku 2002 prošla všechna oddělení generální rekonstrukcí a zejména lůžková oddělení jsou připravena poskytovat nadstandardní  péči. Vojenská nemocnice Olomouc se v anketách pacientů opakovaně umísťuje na předních příčkách v hodnoceních zahrnujících nejen Olomoucký kraj, ale i celou republiku (dokumenty diplomů zde).

Od roku 2006 je nemocnice zapojena do emergency systému Olomouckého kraje příjmovými dny pro obory chirurgie, interna a ARO s  cílem zajistit pro obory preferované pro zahraniční  mise  dostatečný kontakt s  urgentními medicínskými stavy. 

Při nutnosti superspecializovaných výkonů spolupracují oddělení s klinickými pracovišti, zejména s Fakultní nemocnicí Olomouc a Ústřední vojenskou nemocnicí Praha. Na druhé straně ale Vojenská nemocnice poskytuje jiným pracovištím specializované služby např. v oboru radiodiagnostickém. Náležitá pozornost je věnována i materiálně-technickému zabezpečení nemocnice včetně služeb poskytovaným pacientům. Nemocnice je vybavena špičkovou zdravotní technikou, která se průběžně a v souladu s novými trendy obnovuje.

Působení Vojenské nemocnice Olomouc výrazně přispívá ke zlepšení obrazu armády u veřejnosti. V době červencových záplav v roce 1997 se stala vojenská nemocnice přirozeným evakuačním centrem pro obyvatele nejhůře postižených oblastí města Olomouc, tj. Černovíra,   Lazců  a Chomoutova, a navzdory tehdejší nepříznivé situaci vše zvládla vlastními silami nebo vlastní organizací pomoci. VN Olomouc slouží rovněž jako klinická základna pro příslušníky 6. a 7. polní nemocnice.  Lékaři a sestry nemocnice jsou vysíláni jako příslušníci polních nemocnic do humanitárních misí OSN a do aliančních misí NATO, ať již na území bývalé Jugoslávie či humanitární mise na území Albánie, nebo při odstraňování následků ničivého zemětřesení na území Turecka a Pákistánu či později v misích v Kuvajtu, Afganistánu a Iráku.  Působení příslušníků Vojenské nemocnice Olomouc v jednotlivých misích bylo vždy hodnoceno velmi kladně, a to nejen ze strany představitelů Armády České republiky a českých ústavních činitelů, ale i ze strany představitelů ostatních zemí a armád.

Vojenská nemocnice Olomouc je také výukovou nemocnicí nejen pro Lékařskou fakultu Univerzity obrany, ale podílí se nyní aktivně i na výchově tuzemských i zahraničních studentů Lékařské fakulty Univerzity Palackého. Stejným způsobem umožňuje vzdělávání jak vojenského, tak i civilního středního zdravotnického personálu.

Vojenská nemocnice Olomouc se snaží uspokojit poptávku po zdravotních službách i ve významných složkách státní správy a podniků Olomouckého kraje. Kromě toho, že je resortní nemocnicí Armády České republiky a jako taková mj. provozuje středisko pro válečné veterány, je systémově připravena poskytovat služby i jiným uniformovaným složkám, jako je Policie České republiky, Celní správa, Hasičský záchranný sbor a jiné. Spolupráce s těmito subjekty je tradičně na velmi dobré úrovni.

Vojenská nemocnice Olomouc se aktivně podílí i na činnosti Obecně prospěšné společnosti pro památkovou ochranu Hradiska s cílem jeho systematické památkové obnovy při současném rozvoji kulturního, uměleckého a duchovního života a humanitární zdravotní péče v něm. Rekonstrukce a obnova Klášterního Hradiska započala v devadesátých letech 20. století a je neodmyslitelně spjata s osobou tehdejšího ředitele plk. MUDr. Josefa Švába, na jehož snahy a úspěchy navázala neméně úspěšně i všechna následující vedení nemocnice. V roce 2011 byla po pečlivé rekonstrukci zpřístupněna barokní konviktní zahrada a završila se tak obnova všech nemovitostí ve vlastnictví nemocnice. Vojenská nemocnice se tak důstojným způsobem přihlásila ke kulturní tradici Klášterního Hradiska, jejímiž reprezentanty jsou mj. Josef Dobrovský a Jaroslav Durych. Vojenská nemocnice v současné době usiluje získat do svého vlastnictví poslední neopravenou budovu letního refektáře s cílem její citlivé adaptace pro další zdravotnické provozy (prezentaci o přeměně Klášterního Hradiska si můžete stáhnout zde).

V roce 1995 vyhlásila vláda České republiky Klášterní Hradisko Národní kulturní památkou. Nádherný barokní komplex je nyní ve vyhrazené dny přístupný veřejnosti.

Přílohy:

Přeměna Klášterního Hradiska - prezentace v powerpointu

[ ]

46727 kB